? Eliška

Rodné příjmení: ?
Příjmení: Přemyslovna
Narození: 20.1.1292, Praha
Úmrtí: 28.9.1330, Vyšehrad
Příčina úmrtí: TBC
Místo pohřbení: Zbraslav
Úmrtí: 28.9.1330, Vyšehrad
Příčina úmrtí: TBC
Místo pohřbení: Zbraslav
Sourozenci:
Partneři:
Děti:
- ? Markéta, 8.7.1313 (otec Lucemburský Jan)
- ? Jitka (Guta) Bona, 21.5.1315 (otec Lucemburský Jan)
- Lucemburský Karel IV., 13.5.1316 (otec Lucemburský Jan)
- Lucemburský Přemysl Otakar, 22.11.1318 (otec Lucemburský Jan)
- Lucemburský Jan Jindřich, 12.2.1322 (otec Lucemburský Jan)
- ? Eliška, 27.3.1323 (otec Lucemburský Jan)
- ? Anna, okolo 27.3.1323 (otec Lucemburský Jan)
![]() |
![]() |
||||||
25.10.1261 | ?.?.1245 | ||||||
![]() |
|||||||
24.1.1285 | |||||||
Sourozenci:
|
Děti:
![]() ![]() |
Partneři:
![]() |
Vztah hlavní a vybrané osoby:
Lucemburský Karel IV.
Lucemburský Karel IV. (hlavní osoba)
—
Přemyslovna Eliška (rozená ?)
? Eliška (jeho matka)


Rodné příjmení: ?
Příjmení: Přemyslovna
Narození: 20.1.1292, Praha
Úmrtí: 28.9.1330, Vyšehrad
Příčina úmrtí: TBC
Místo pohřbení: Zbraslav
Úmrtí: 28.9.1330, Vyšehrad
Příčina úmrtí: TBC
Místo pohřbení: Zbraslav
Délka života:
38 let
8 měsíců
8 dní
(14 131 dní)
Povolání:
- Královna česká (?.?.1310 – ?.?.1330)
Vzdělání:
- Královna česká (7. 2. 1311)
Doplňující texty:
Eliška Přemyslovna - sestra posledního Přemyslovce
Eliška (* 1292), druhorozená dcera Václava II. a Guty Habsburské, která se v září 1310 provdala za jediného syna císaře Jindřicha VII. Jana (byl o 4
roky mladší) a přinesla mu věnem dědický nárok na českou korunu. V jejich manželství, procházejícím mnoha zvraty, měla vyspělá a cílevědomá
Eliška zpočátku jednoznačnou převahu vyplývající především z věkového rozdílu. Když mladý Jan dospíval, byly stále zřetelnější jak jejich
povahové rozdíly, tak rozdílné panovnické koncepce i vnímání královského majestátu. Až přemrštěně hrdá Přemyslovna vášnivě lpěla na původní,
časem však již překonané legitimitě a absolutistickém pojímání královské moci, zatímco její lucemburský manžel byl odkojen poměry na vyspělejším
evropském západě a vychován v prostředí pařížského dvora, kde si kapetovská absolutní monarchie získala respekt všech složek společnosti.
Tvrdohlavě neústupný postoj královny, odmítající jakékoliv kompromisy ve vztahu k zmohutnělé a kořistnické šlechtě, a její stále nenávistnější vztah
k panským předákům, především pak k Jindřichu z Lipé a jeho důvěrné přítelkyni Alžbětě Rejčce, kteří naopak přitahovali Jana, přinášely královské
moci citelné porážky, samotné královně pak rostoucí izolaci, kdy v rodné zemi ztrácela postupně jakoukoliv mocenskou oporu.
Po tzv. loketském incidentu a porážce povstání staroměstského patriciátu, podporovaného Eliškou Přemyslovnou a jejími posledními přívrženci z řad
šlechty, žila královna v jakési vnitřní emigraci, jen krátkodobě přerušené v letech 1321-1322 obnoveným soužitím s Janem Lucemburským, jenž se
však již varoval ponechat jí jakoukoliv politickou moc.
Eliška se o znovuzískání vlivu pokusila prostřednictvím svého nevlastního bratra, královského kancléře Jana Volka, tomu však ostražití panští
předáci, své královně oprávněně nedůvěřující a hrozící se jakéhokoliv náznaku posílení jejích pozic, ihned zabránili. Jejich intriky nalezly sluchu i u
krále, obávajícího se byť jen hypotetické možnosti, že by jej přemyslovská manželka mohla svrhnout z trůnu a nahradit synkem Václavem, jemuž na
rozdíl od něj kolovala v žilách krev starobylé domácí dynastie. Výsledkem bylo zatčení kancléře Volka, který byl přinucen vypovídat o královniných
pletichách, po čemž následoval definitivní rozchod královských manželů, Eliščino vypuzení do věnného Mělníka a odejmutí všech dětí (s výjimkou
půlročního Jana Jindřicha). Postavení Elišky Přemyslovny v rodné zemi se stalo natolik nesnesitelné, že se v září 1322 raději rozhodla odejít do
vyhnanství do Bavor, kde žila její nejstarší dcera Markéta, provdaná za vévodu Jindřicha III. vévodu dolnobavorského. V pohraniční Koubě pak žila
v hmotném nedostatku až do roku 1325.
28. září 1330. Ve věku pouhých devětatřiceti let Eliška zemřela. Skosily ji - stejně jako jejího otce, krále Václava II. - souchotiny. Od svého návratu z
vyhnanství žila tiše v ústraní, v stálém hmotném nedostatku a jen výjimečně se objevovala na veřejnosti. Pobývala nejčastěji ve svém věnném městě
Mělníce, v domě na pražském Starém Městě či na Vyšehradě, v sídle svého nevlastního bratra Jana Volka. Nepatrné příjmy,
které jí věčně zadlužený Jan Lucemburský poskytoval z jejích věnných statků, vydávala nejčastěji na dobročinné účely, na sbírání svatých ostatků
či ve prospěch církevních institucí, v první řadě zbraslavského kláštera založeného jejím otcem. Její manžel, s nímž osm let nežila, dlel v době
manželčiny smrti v Tyrolsku; po její smrti zachoval formální smutek, ale na její pohřeb nepřijel, což nemohly učinit ani její děti, rozptýlené po
panovnických dvorech celé Evropy. Prvorozenec Václav-Karel, jenž se pak vždy hlásil ke svému přemyslovskému původu, se poklonil matčině
památce u jejího hrobu až po svém návratu do Čech v říjnu 1333.
Jen málo postav v našich dějinách bylo postiženo tak tragickým životním údělem.
Eliška Přemyslovna - sestra posledního Přemyslovce
Eliška (* 1292), druhorozená dcera Václava II. a Guty Habsburské, která se v září 1310 provdala za jediného syna císaře Jindřicha VII. Jana (byl o 4
roky mladší) a přinesla mu věnem dědický nárok na českou korunu. V jejich manželství, procházejícím mnoha zvraty, měla vyspělá a cílevědomá
Eliška zpočátku jednoznačnou převahu vyplývající především z věkového rozdílu. Když mladý Jan dospíval, byly stále zřetelnější jak jejich
povahové rozdíly, tak rozdílné panovnické koncepce i vnímání královského majestátu. Až přemrštěně hrdá Přemyslovna vášnivě lpěla na původní,
časem však již překonané legitimitě a absolutistickém pojímání královské moci, zatímco její lucemburský manžel byl odkojen poměry na vyspělejším
evropském západě a vychován v prostředí pařížského dvora, kde si kapetovská absolutní monarchie získala respekt všech složek společnosti.
Tvrdohlavě neústupný postoj královny, odmítající jakékoliv kompromisy ve vztahu k zmohutnělé a kořistnické šlechtě, a její stále nenávistnější vztah
k panským předákům, především pak k Jindřichu z Lipé a jeho důvěrné přítelkyni Alžbětě Rejčce, kteří naopak přitahovali Jana, přinášely královské
moci citelné porážky, samotné královně pak rostoucí izolaci, kdy v rodné zemi ztrácela postupně jakoukoliv mocenskou oporu.
Po tzv. loketském incidentu a porážce povstání staroměstského patriciátu, podporovaného Eliškou Přemyslovnou a jejími posledními přívrženci z řad
šlechty, žila královna v jakési vnitřní emigraci, jen krátkodobě přerušené v letech 1321-1322 obnoveným soužitím s Janem Lucemburským, jenž se
však již varoval ponechat jí jakoukoliv politickou moc.
Eliška se o znovuzískání vlivu pokusila prostřednictvím svého nevlastního bratra, královského kancléře Jana Volka, tomu však ostražití panští
předáci, své královně oprávněně nedůvěřující a hrozící se jakéhokoliv náznaku posílení jejích pozic, ihned zabránili. Jejich intriky nalezly sluchu i u
krále, obávajícího se byť jen hypotetické možnosti, že by jej přemyslovská manželka mohla svrhnout z trůnu a nahradit synkem Václavem, jemuž na
rozdíl od něj kolovala v žilách krev starobylé domácí dynastie. Výsledkem bylo zatčení kancléře Volka, který byl přinucen vypovídat o královniných
pletichách, po čemž následoval definitivní rozchod královských manželů, Eliščino vypuzení do věnného Mělníka a odejmutí všech dětí (s výjimkou
půlročního Jana Jindřicha). Postavení Elišky Přemyslovny v rodné zemi se stalo natolik nesnesitelné, že se v září 1322 raději rozhodla odejít do
vyhnanství do Bavor, kde žila její nejstarší dcera Markéta, provdaná za vévodu Jindřicha III. vévodu dolnobavorského. V pohraniční Koubě pak žila
v hmotném nedostatku až do roku 1325.
28. září 1330. Ve věku pouhých devětatřiceti let Eliška zemřela. Skosily ji - stejně jako jejího otce, krále Václava II. - souchotiny. Od svého návratu z
vyhnanství žila tiše v ústraní, v stálém hmotném nedostatku a jen výjimečně se objevovala na veřejnosti. Pobývala nejčastěji ve svém věnném městě
Mělníce, v domě na pražském Starém Městě či na Vyšehradě, v sídle svého nevlastního bratra Jana Volka. Nepatrné příjmy,
které jí věčně zadlužený Jan Lucemburský poskytoval z jejích věnných statků, vydávala nejčastěji na dobročinné účely, na sbírání svatých ostatků
či ve prospěch církevních institucí, v první řadě zbraslavského kláštera založeného jejím otcem. Její manžel, s nímž osm let nežila, dlel v době
manželčiny smrti v Tyrolsku; po její smrti zachoval formální smutek, ale na její pohřeb nepřijel, což nemohly učinit ani její děti, rozptýlené po
panovnických dvorech celé Evropy. Prvorozenec Václav-Karel, jenž se pak vždy hlásil ke svému přemyslovskému původu, se poklonil matčině
památce u jejího hrobu až po svém návratu do Čech v říjnu 1333.
Jen málo postav v našich dějinách bylo postiženo tak tragickým životním údělem.
Datum vložení do databáze: 10.12.2004 9:10:36
Datum poslední úpravy: 11.4.2009 21:37:34
Datum poslední úpravy: 11.4.2009 21:37:34